skip to Main Content

Zveřejňujeme příběhy od vybraných týmů, které se zapojily do 14. ročníku akce Křížem Krážem. O své zážitky z cest se podělily týmy Rosomáci, Jedenáctka, SCHSNŽ, Elitní výběrové gymnázium, Velká šestka a Lomničtí kulíšci. Děkujeme za aktivitu. Příběhy přinášíme v plném znění:

Rosomáci

Dne 18. 9., na který také připadá Den železnic, jsme se sešli v 0:20 na nádraží v Pardubicích, abychom se zúčastnili akce Křížem Krážem. Během jednoho dne jsme procestovali celé Čechy – z Pardubic do Brna, z Brna pak do Prahy, Chebu, Aše, Sokolova, Kadaně, Ústí nad Labem a z Prahy opět do Pardubic – celkem téměř 13 hodin ve vlaku, během nichž jsme najeli více než 1000 kilometrů! (A bylo to božích 13 hodin! Bohužel vám však nemohu vylíčit úplně všechno, co jsme zažili, snad jen pár těch nejlepších okamžiků celé cesty.) Cesta vlaky je velmi chaotická a akce se zúčastnila spousta týmů, rozhodli jsme se proto zvolit si nenápadný kostým, abychom se ve všem tom zmatku náhodou neztratili – a tak jsme těch celých 1000 kilometrů projeli v slušivých a hřejivých županech! 

Cestou na Sokolov jsme už byli velice unavení, a protože byl zrovna čas oběda, rozhodli jsme se vybalit část zásob, které jsme si stihli dokoupit v Aši. My skauti (a obzvláště skautky) máme stále chuť na něco sladkého a tak jsme se ve vlaku odměnili výbornými vaflemi se šlehačkou. Za celou cestu jsme potkali spoustu skautů a udělali jsme si spoustu nových přátel (jmenovitě zdravím do Děčína a Jičína!) a viděli jsme a zažili spoustu úžasných věcí a velmi nás mrzelo, když jsme se vrátili zase na nádraží do Pardubic. Už teď jsme si však jistí, že příští rok se opět znovu shledáme v některém z vlaků. Železnici zdar!

Monika „Motyka“ Lacinová
Rosomáci, skautské středisko A. Bartoše, Sezemice

Jedenáctka

Je pátek, krátce po jedenácté hodině a v tramvaji číslo 5 se setkávají 3 kamarádi. Cíl cesty je jasný, ve vzduchu je cítit nadšení. Minutu po půlnoci vyrážíme prvním vlakem vstříc Brnu. Noční jízda utíká, krajina za okny je zalitá černočernou tmou a my po zhruba třech hodinách „přistáváme“ v Brně. Právě noční Brno je pro nás jedno z největších lákadel, člověk se podívá na obvyklá místa ve vskutku neobvyklou dobu. Cestou vždy potkáváme pár podobných šílenců, kteří mají stejný nápad. Naše cesta pokračuje na západ, vstříc jižním Čechám. Ve vlaku většina týmu usíná, já zůstávám vzhůru a vyhlížím jeden z prvních traťových bodů a zároveň technických unikátů. Koukám z okna, kapky deště létají kolem a najednou se ze stěny deště a mlhy vynoří právě kolejová splítka v Jindřichově Hradci. Rychlá fotka, cvak a jsme pryč. V průběhu dopoledne se počasí trochu umoudřilo, to nám dovolilo uskutečnit rychlý výstup na Čertovu kazatelnu v Brdech. Rychle nahoru, fotka, dolu a šup zase na vlak. Chvilku jsme bloudili v tamních lesích a hledali cestu na nádraží, nakonec jsme však zdárně vlak stihli. Cestou zpět do Prahy, avšak přes Plzeň a Cheb jsme potkávali nejen další soutěžící, ale i cestující veřejnost, kterou naše putování natolik zaujalo, že nezůstali jen u slovní podpory, ale pomohli týmu jedenáctka i finančně! Takový dar samozřejmě potěší a jsme moc rádi, že jsme mohli rozšiřovat veřejné povědomí o této soutěži. Každý ročník v nás zanechá spoustu zážitků, vzpomínek, které se do takto krátkého textu jen složitě vejdou. Jednu věc ale napsat musíme, pamatujte, že příští rok jedeme znovu a vy pojeďte s námi. Stojí to za to!

Vladimír Ostrovský
Jedenáctka, Praha/Rudná

SCHSNŽ

Během plánování trasy v pendolinu jsme byli nadšení, kolik míst se nám podařilo rozluštit a kolik bodů z toho budeme mít. Pak jsme ovšem zjistili, že dopravní spoje vůbec nepřejí našemu nabitému plánu, a tak jsme ho podstatně zredukovali. Abychom stihli alespoň dvě místa, museli jsme se přesně držet vlakových spojů a nebyl čas ztrácet čas… když nám tedy ujel jeden vlak v Příbrami, naši kluci si chtěli čekání zkrátit koupelí v půl hodiny vzdáleném rybníku – takže nám skoro ujel i další vlak. V Jinci jsme se zase zdrželi doplňováním zásob ve večerce a následným cpaním se šlehačkou. A tak jsme z Čertovy kazatelny, kam jsme měli namířeno, museli dolů sprintovat, aby nám zase něco neujelo. Mimochodem, nahoru na Kazatelnu nás náš hlavní navigátor a plánovač Jirka dovedl zajímavou horolezeckou trasou, neboli po kamenitém srázu (nejspíš jsme cestou minuli turistickou stezku). Zbytek odpoledne jsme strávili cestou do Břeclavi, kde jsme měli v plánu dojet si rychle na půjčených kolech k zámečku Pohansko. Jenže jsme na místě zjistili, že půjčovna kol má už půl hodiny zavřeno. Byli jsme docela bezradní a v podstatě nezbývalo, než nasednout na vlak domů, směr Ostrava. Já osobně jsem byla hodně zklamaná z toho, že jsme se cestou nesetkali skoro s žádnými dalšími skauty. Na nádražích nic, ve vlacích nic, jako by se po nich slehla zem! Jakmile jsme však večer nasedli do výlukového autobusu, spatřili jsme kdesi v davu skautské šátky – takže jsme přirozeně začali hulákat na celé kolo, aby si nás všimli. Byli jsme vážně překvapení, protože jsme náhodou narazili na skauty z vedlejšího města! Nadšeně jsme se přivítali, namáčkli se k sobě a zahráli si Uno. V modrém světle autobusu jsme sice nedovedli rozeznat barvy karet, ale hlavní přece bylo, že jsme se našli a byli všichni pohromadě. Tento rok jel náš tým na Křížem krážem poprvé, ale můžu určitě mluvit za všechny, když říkám, že si příští ročník rozhodně nenecháme ujít!

Zuzka Poláková
SCHSNŽ, skautské středisko Ondřejník, Frýdlant nad Ostravicí

Elitní výběrové gymnázium

Jako každý rok trasu plánoval náš vedoucí Vašek, velký milovník vlaků a jízdních řádů. Ještě v pátek kolem čtvrté to vypadalo, že letos poprvé pojedeme na pohodu, protože se mu nic zabijáckého nedařilo vymyslet. V šest nám napsal, že trasu trochu vyladil s tím, že si budeme muset vzít spacáky a přespat na Žaltmanu. Po zkušenostech z přechozích ročníků jsem si byla jistá, že přespání venku bude u vyladěné trasy ten nejmenší problém. V 18:41 to přišlo. „Ještě mě napadlo, že kdybychom byli střelci a naložili s sebou koloběžky a ujeli 8 km za 45 minut, tak bychom mohli dát Pohansko.“ Plán to byl dobrý, měl jenom dvě drobné vady: neměla jsem koloběžku a naposledy jsem na ní jela před dvaceti lety. První překážku vyřešil jeden telefonát, a tak jsem v 21:13 čekala před domem jeho rodičů, kde mi koloběžku půjčila jeho sestra se slovy: „Ten Vašek se letos úplně zbláznil.“ Se stejným pocitem jsem odjela na metro a později nasedla do vlaku, kde se nám podařilo koloběžky umístit do klasického kupé s tím, že existuje určitá naděje, že ty koloběžky během cesty nikomu nespadnou na hlavu. Nespadly! Ve čtyři ráno jsme pak vyskakovali i s koloběžkami na nádraží v Břeclavi, abychom se v doprovodu dalších opěšalých týmů (zřejmě nemají tak kreativního vedoucího) rozespalí a unavení za svitu čelovek vydali na zběsilou jízdu k Pohansku a zpátky. Na nádraží jsme dorazili s drobnou rezervou, takže Vašek mohl jít koupit místenky pro naše koloběžky. Za chvilku přiběhl celý udýchaný zpátky s tím, že se spletl a že vlak do Prahy odjíždí v 5:02 a ne 5:07. Hodili jsme koloběžky na záda a zoufale běželi podchodem na nástupiště. Vlak tam naštěstí ještě stál, takže jsme do něj i s koloběžkami mohli naskočit. Po našem nástupu se vlak rozjel a já se zhroutila na podlahu i s koloběžkou s tím, že v podobném tempu musím vydržet ještě 19 hodin.

Lucka
Elitní výběrové gymnázium, Praha

Velká šestka

V pátek v odpoledních hodinách jsme vyrazili z Hazlova směr start soutěže. Soutěže se účastníme pravidelně, ale letos jsme to při zpětném pohledu pojali spíše jako žranici ve vlacích po celé ČR. Museli jsme vyjet už v pátek, protože z karlovarského kraje je prostě nemožné začít soutěž o půlnoci. Hned při první příležitosti většina snědla své řízky a dobroty zabalené z domova. Před půlnocí jsme dorazili do Prahy a šli jsme se jako správní natěšení vesničtí turisté podívat na Václavské náměstí a jeho blízké okolí. Cestou zpět na nádraží nesměla chybět zastávka v ,,Mekáči‘‘, ze kterého jsme všichni odcházeli natěšeni a s plnými taškami dobrot. Již při čekání v Praze na ,,hlaváku‘‘ se nám podařilo vystopovat týmy a vyloudit z nich jejich soutěžní písmenka. Takže při cestě do Brna, kdy jsme se samozřejmě nejprve pořádně posilnili hranolkami a hambáči, jsme pak oběhli vlak a soutěžní slovo RAIL jsme měli složené, co by dup. Také jsme si po cestě zahráli hru DOBBLE, při které kluci získali nejen vítězství, ale i instagramové účty některých holek. S výsledkem byli velice spokojeni. Další soutěžní zastávka, kterou jsme společně vyluštili byl přejezd v Nýřanech. Vyřešení indicie pro nás bylo snadné, protože pan učitel hned poznal muniční továrnu ,, Zieglerka‘‘, kde prý pracovala jeho babička. Na dosažení cíle jsme měli asi 50 minut, takže jsme úprkem běželi směrem k přejezdu, kde jsme se rychle vyblejskli a běželi zase zpět. Z Nýřan přes Cheb a Vojtanov jsme dorazili do královského města Kadaň, zde nás podle vyřešené indicie čekala Katova ulička, vyhlídka z radniční věže a galerie moderního umění s pohyblivými obrazy pomocí aplikace v mobilu. Našim hlavním cílem byly ale samozřejmě prodejny s kebabem a pizzou, které jsme po cestě míjeli. Pěkně napapaní jsme se protáhli úzkou uličkou a pan učitel se svými širokými rameny a pivním bříškem měl co dělat, aby vůbec prošel. Rychlým přesunem jsme pospíchali na nádraží a zpožděným vlakem k Leo Expressu v Praze. Nedočkavě jsme celou sobotu vyhlíželi kouzelníka a po morseově zprávě jsme zjistili, že by měl jet s námi. Prohledali jsme celý vlak skrz na skrz, měl oči na stopkách, ale nikde ani stopa. Zadařilo se nám až za Pardubicemi, kdy se najednou objevil v přední části vlaku. A to byl náš poslední splněný úkol. Do plánovaného cíle jsme dorazili unavení a vyčerpaní z celého dne. Po malém odpočinku, při čekání na zpáteční vlak, jsme zahájili nedělní cestu zpět domů na západ plni pěkných zážitků z akčního víkendu.

Velká šestka, Hazlov

Lomničtí kulíšci

My, staří skautští pardálové z Lomnice nad Popelkou, jinak také Lomničtí kulíšci, jsme se již po páté vydali na KK republikou! Naším tradičním prvkem nutným pro účast je originální ohoz všech účastníků laděný do určitého stylu. Tento rok navzdory pandemii jsme zvolili „Čechy na dovolené“, tzn. ledvinky, ponožky v sandálech, síťovky či pytlík makových buchet nesměly chybět. Drtivá většina týmu vyjela, jak už název napovídá, z Lomnice a zbytek účastníků jsme dobrali v Semilech a Hradci Králové, kde na nás čekal poslední týmák, který bohužel zaměnil outfit Čechů na dovolené za ohoz bezdomovce a u vlaku již chrastil kelímkem s kováky. Rozdaly se itineráře cesty, kde jsme měli poznačenou cestu, QR kód jízdenky, pár citátů od slavných osobností i kolonka „Víte, že?“, zkrátka všechny důležité informace, aby se na tom našem zájezdu nikdo neztratil. 14 Čechů a 1 bezdomovec mohlo tedy vyrazit. Mimo jízdy vlakem je součástí této akce i plnění soutěžních úkolů. Bezpochyby jedním nejtěžším z nich bylo ponoření minimálně poloviny týmu do vody až po krk. U nás se místem tohoto hrdinského činu stala Bečva v Přerově při 8. hodině ranní. Ambice na koupel rapidně klesly ihned, co mužská část našeho týmu, která se úkolu heroicky ujmula, stojatou, zelenou, lehce napěněnou řeku zahlédla. K nadšení nepřispělo ani tuhých 17°C. Nakonec ale Bečva byla pokořena a 50 bodů jsme si mohli připsat na pomyslný účet.

Nebylo by to to pravé KK, kdyby nedošlo k nějaké fatální chybě, chaosu a následnému stresu. Jinak tomu nebylo ani tento rok. Problémy nastaly, když se naše Regionova pádící z Loun do České Lípy rozhodla, že v Lovosicích zachrání Regionovu další, která nebyla v kondici potřebné k rozjetí. Všichni jsme byli rádi, že dorazíme do Stvolínek, odkud nás bude čekat 2hodinový výšlap na vrchol Ronov, jen s mírným zpožděním a nijak to neohrozí náš plán. To by ale nemohlo v cestě stát táhlé stoupání, které naše Regionova nezvládla. I přes veškerou snahu strojvedoucího jsme byli nuceni počkat na Regionovu třetí, která nás dopraví do Stvolínek. Čekání bylo dlouhé. Mnozí z nás si ho zkracovali hraním Výbušných koťátek nebo spánkem, kterého je každoročně na této akci nedostatek. Někteří si v hlavě promítali nejhorší možné scénáře, a to třeba ty, že na Ronov dojít nestihneme, a tím se naše šance na dobré umístění rozplynou. Nakonec jsme do Stvolínek dorazili s více než hodinovým zpožděním, a na zdolání vrcholu nám zbývalo slabých 50 minut. Velkým spěchem, urputným během, výkony, za které by se nemusel stydět kdejaký vrcholový atlet jsme ale Ronov pokořili, a dokonce i stihli vlak do České Lípy, který jsme měli v původním plánu. Podobné tempo zdolávání vrcholu jsme museli zvolit při výstupu na rozhlednu Žaltman, kdy jsme do Malých Svatoňovic dorazili ve 23.10 a nahoře jsme pro úspěšné získání bodů museli být do půlnoci, a to i přesto, že Mapy.cz psaly, že výstup trvá 1h 27m. Podařilo se! Všechny nás nahoře pohltila radost a samozřejmě i chlouba, že jsme to dokázali. Na cestu dolů už jsme měli času dostatek, neboť spoj, který nás měl vzít domů, nám jel až za 5 hodin. Mimochodem, mrznutí nad ránem na nadraží je také naše specialita! Akce to byla jako vždy skvělá, a i přes dobrodružnou zápletku s Regionovou jsme zvládli urvat 3. místo!

Lomničtí kulíšci, Skaut Lomnice nad Popelkou

  Napsat komentář

0 komentářů k zobrazení

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.